Podivnosti Karolíny K.

Pátek

   
"Richarde, tady se nic nezměnilo!"
Matka nadšeně vříská, sotva odbočíme z hlavní silnice, otec mlčky točí volantem v prudkých zatáčkách.
"Jo, je to tady furt jako za posranýho socíku." Úzká cesta prudce klesá lesem, je děravá a zvlněná.
David se ani nenamáhá zvednout oči od mobilu.
"Řekněte mi, až tam budem," píše zběsile všemi palci, jako by to byla poslední hodinka celého internetu.
"V klidu, brácho, pak ti písnu, že jsem ti písla," prsknu na něj.
Mezi stromy se zaleskne voda, mineme odbočku vedoucí na hráz, a ta se nad námi zvedne za další zatáčkou, betonově šedivá, omšelá, dole zčernalá.
Táta zapíchne starého Peugeota rovnou pod ní. Nepůsobí to na mě úplně dobře.
"To se tady může? Co když se... no, něco stane?" zakláním hlavu přemožená betonovým drakem a až teď mi dochází, jak je to obyčejné jméno vlastně děsivé - Pod hrází, kemp Pod hrází. Náš rozsudek na příští dny. Dělá se mi zle z draka, zatáček, nebo nejbližší budoucnosti? Mám pocit, že mi hučí v uších, v hlavě. Máma mě rychle chytá kolem ramen, vidím, jak jí oči prosebně zalétnou k tátovi. Ten se ale usilovně protahuje, jako bychom za sebou měli Jadranskou na jeden zátah a ne hodinku po prázdných okreskách.
"Klídek, ona je tady třikrát tak dlouho jako ty a bude tady desetkrát tolik," bratr zasáhne úsporně a efektivně. Byl tu virtuálně už nejmíň dvakrát a má načteno. Mě i okolí. "Navíc je letos takový sucho, že jsou rádi, že na druhý straně vůbec ještě něco je. Chybí tam přes tři metry." Chytám se jeho slov. Pak dalších - čtu si informační tabuli. V té boudě asi běží nějaký stroj, hučí hluboce. Potřesu hlavou a vidím, jak si máma oddechla. Hned se pustí do dalšího rozplývání nad každou místní pitomostí.
"Vidíš ty okenice?! Mají pořád stejně oprýskanou barvu! A ohniště je pořád tam, co bylo."
"Asi proto, že ho nemaj dát kam jinam." Tátův sarkasmus zní ještě o něco sarkastičtěji. Nestál snad na mámině straně, když přišla s tímhle šíleným plánem? Nejspíš povinná rodičovská soudržnost proti dvojité pubertální ofenzívě.
Rozhlížím se a nevěřím svým očím.    Tomuhle míní rodiče říkat dovolená? Útěk do divočiny? Tohle je týden, o kterém máma básní už od Vánoc? Retro ala Slevomat? Tady přecpaný pláže fakt nebudou. Tady nebudou vůbec. A já můžu křičet jen úplně potichu, protože vím, proč.
"Ty vole, to není retro, to je postapo," shrne to stručně brácha a já jsem pro tu chvíli ráda, že ho tu mám.
"Nahoře v první zatáčce je čárka signálu," sykne na mě spiklenecky.

Spíme v jednom z několika zděných domků na okraji kempu. Rozpadené betonové schody, uvnitř stísněná tma, pokoj je dřevem vyložená kostka. Okenice jsou zpola rozsypané, táta s Davidem jimi dlouho lomcují, než se jim je podaří otevřít.
Světlo dělá zázraky, ale ten první nepříjemný pocit zůstává. Vyhlížím ven, hráz je naštěstí způli za zatáčkou a zbytek skrývají stromy. Povlékám flekaté přikrývky vyfasovaným prádlem, polštáře jsou vycpané velkými molitanovými kostkami a povlaky na ně jsou divně vytahané nebo přímo divně ušité - mají cípy, že su David hned váže dvakrát kolem krku.
"Jo, a pořádně utáhni! Ať to tady mám sama pro sebe!" Chroptí chvíli kolem, pak naštěstí vyfičí zkoumat skály vystupující z lesa na kempem. Nepopřeju mu šťastný let jen proto, že to nestihnu.

Horečka opadla. Po vybalení náhlá chvíle ticha. Pod oknem přes cestu teče řeka. Je jí tak po kotníky, ale na městskou holku šumí a šplouchá dost. A já mám na chvíli intenzivní pocit, že moje vlastní myšlenky - to každodenní hemžení a snažení tam venku - zůstaly stát na druhém břehu a nechápavě se na mě dívají. To nás tady jako fakt necháš? To se na nás jako fakt vykašleš? Padá na mě usínání a sladce jim odpovídám - sorry, holky, asi jo. A vlastně ráda. Až se leknu. No, ty vole, to bych nemohla říct ani bráchovi! Co to tady se mnou je?

Ale ještě úplně ne. Ještě bod programu. Večeře ve společné jídelně. Horda cizinců a slévajících se hlasů a bílé rohlíky a čaj jako vyvařené ponožky. Jsem mírně vyděšená úrovní výživové osvěty. Ta ovšem zdá se odpovídá typologii místní klientely.
"Panebože, to jsou ksichty!" syknu Davidovi, ale táta to chytí.
"Jsi jeden z nich, holčičko!"
No, to nikdy! Brr! Sakra jen ta představe, že by mohl mít pravdu. Opravdu se zhrozím.
"Náhodou, kdybys viděl ségřinu profilofku, nevěřil bys, že je to tvoje dcera. Fakt kus!" Bratr přispěchal na pomoc vpravdě bratrskou.
"Dneska jsou prostě jiný standardy, tati. Estetický a prostě vůbec," zamlouvám to rychle.
Prostě vůbec. Není to jen ksichtama. Jsou to celý zoufalý, nezdravý, děsivý těla, člověci, bytosti, který by měly být zařazený mimo všechny standardy, nejlíp úplně zakázaný. Copak z nich - a v nich není k pláči? No jo, to asi zase jenom mně.
"To víš, smetánka je na Kanárech," směje se David. "Ale můžeš to sdílet jako hustej survival;. Ve druhé zatáčce je dokonce čárka signálu." No, snad radši ne, tohle bude lepší prodat jako tak cool, že ty bláho, úplně offline.

Máma zachytí jen Kanáry a rozhodne se pro varovnou střelbu: "Karolíno! Zapomnělas, co se stalo loni v letadle? Že jsi z hotelového pokoje vylezla všeho všudy dvakrát? A předloni?!" Vystřílí těžkou munici rovnou v celé dávce. Mlčím, samozřejmě nesouhlasím, ale tuhle přestřelku už jsme si párkrát prošli. A léky fakt ne.
"Ségra, tejden a jsme volný, to je slušnej deal!" Ze rtů se mi derou směrem k bratrovi neznámý láskyplný slova.

U večeře pozoruju mámu, jak pořád šmejdí očima. Pouští se žoviálně do řeči s kuchařkami, s barmankou, pochichtává se, vůbec ji nepoznávám.
"… takže vy jste tu letos poprvé, aha. A vy? A to tu nikdo nezůstal z dřívějška? To je zajímavé, koho myslíte bych se tak mohla zeptat?" Je slyšitelně zklamaná. Jako by něco nebo někoho hledala.
Táta se zdá naopak v pohodě. Opakuje sice už poněkolikáté, že je to tu hotovej skanzen socícku, ale vypadá spíš, že si to vychutnává. Jako by sem zapadl jako klíč do ztraceného zámku. Vždyť i on je dítě socíku, jak sám jindy říkává. Vytáhl flanelovou košili a natřikrát jí ohrnul rukávy, staré vyšisované rifle s širokým opaskem a beze slova se pustil do sekání dřeva u ohniště před chatkou. Ten opasek je z bezpečnostních pásů staré Volhy. Při nehodě si v ní na několikrát zlomil nohu a dodnes ji má kratší. Jeho bratr přitom zemřel. Na sponě opasku je pěticípá hvězda. Teď ořezává pruty na opékání dalších nezdravostí. Vidím jeho mohutně vystupující žíly na rukou. Ty má po dědovi a David je má zase po něm.
"Změnili tu majitele!" Máma má viditelně nějakou agendu a zřejmě už něco vyslídila. Teď nenápadně a citlivě jako ledoborec v obýváku jede svou linku.
"A víš kdy ho změnili? Předloni! A víš, kdo tu do té doby dělal správce? Karel! Pamatuješ si Karla? Toho opáleného s kytarou, jak jsme pořád hádali, kolik mu vlastně je."
"Jistě, že si pamatuju Karla. Bylo mu čtyřiaačtyřicet a pod tím osmahlým byl taky trochu do ruda, takže to trochu mátlo."
"Ale to jsme byli všichni! Někteří úplně na plech," směje se máma a zní jako puberťačka. Dokonce i bratr se na mě vyděšeně podívá, co se tady jako hraje.
"Copak si nepamatuješ, jak jsi zvracel do řeky?" Mámino umění citlivě sypat sůl do ran. Bratr nenápadně, znalecky bere kramle.
"Ne, naštěstí nepamatuju." A tátovo umění snášet mučení s klidem Indiána.
"A to se ještě ani úplně nesetmělo," klokotá dál mámin smích jako jedový odvar v kotlíku. "Byl to poslední večer, ale my museli zůstat celý další den, než jsi byl schopný sednout za volant. Spal jsi jako mrtvola." Tak jako tátovi chybí všechny vražedné instinkty, nemá matka žádný pud sebezáchovy.
"No, přece Karel! Bavil tou kytarou celý kemp, znal snad úplně všechny písničky." Konečně mě ta skutečnost udeří do hlavy dostatečnou silou: Nejsme tady kvůli mě! Nejsme tady kvůli tomu, že Karolínka K. všude chytá panické záchvaty, ušmudlaná tuzemská dovolená v kempíku není oběť na oltář mých podivností. Vrátili se sem kvůli sobě. Kvůli tomu, co tu bylo, ještě než jsem se vůbec narodila!
Nejdřív se mi uleví, ale jen na chvíli. Potom je najednou všechno kolem naopak ještě tísnivější a temnější. Najednou hráz nedrží jen vodu, ale cosi hrozivého, minulost. Něco, co mělo být pohřbené, ale není. Co už už vyplouvá na povrch. Kde je teď brácha, aby do toho hodil záchranný kolo? Je to asi na mě.
"Nevíte, kde je David? Šel spát, nebo běhá po lese?"

Porce špekáčků syčících tukem do ohně nakonec večer zachrání. Jejich primitivní vůně, vyláká zpět i Davida, hrajeme pitomé slovní hry, honíme se s hořícími větvemi jako meči a poléváme ledovou vodou z řeky. Jsem samozřejmě pořád naštvaná, ale s šumícím lesem a řekou za oknem to tak úplně nejde. Usíná se mi nakonec tak hebce, že se mi ani usnout nechce. Natahuju to, převaluju se a tulím k polštáři, motám se do těch dlouhých cípů. Že by je vytahaly řady hostů přede mnou nadšeně upadajících do náručí svých pracně vydřených tuzemských dovolených? Usínám uvolněně jako snad ještě nikdy.

Sobota

A probouzím se také jinak. Jako z úplného bezvědomí, nebytí. Nemůžu se vymotat z postele. Vím, že se mi něco zdálo a zkouším to chytit, ale nemůžu. Sousedi už lomozí, bratr přiběhne uřícený a oznamuje, co objevil, kolik kilometrů uběhl za kolik sekund a zavraždil přitom kolik kalorií. Rodiče se dohadují, do kdy, že se podává snídaně a jestli válení u bazénu nebo výlet.
Jenže já bratrova číslíčka znám a tahle nejsou nic moc a rodiče se do toho umí většinou opřít také podstatně víc.
"Taky jste se nemohli probudit? To byla noc!" Souhlasí nadšeně a svorně a sborově skuhrají. Divný, jako by to doteď netušili a až já jim to musela říct.
Jenže i mně to vyplave až teď. Najednou, jako lusknutím, jako by se mi rozsvítila neonová reklama rovnou před očima.
"Milujeme tě! Tak moc tě milujeme!" Vidím to jako napsané, slyším to zřetelně v celé hlavě, v celém těle. Hlasy jako temné dunění. Až se otřesu. Už se mi zdály ledaskajaké noční můry, ale něco tak...
"Moc tě milujeme!" Žádný obraz, jen hlasy a pocit čísi přítomnosti - tak intenzivní, že se rozhlédnu kolem.
"Milujeme tě!" Slyším to právě teď? Snažím se zachytit pohledem mámu, tátu, bráchu, jako bych se jich opravdu chtěla chytit, přidržet. Ale i oni vypadají nepřítomně, udiveně, snad se dívají do svých vlastních snů, které ale potom musely být stejně - divné.
Znovu si ale na sen vzpomenu až k večeru, když se vracíme do kempu z výletu kolem řeky. A překvapí mě, poleká, jak jsem na něj mohla tak dokonale zapomenout. I to, jak se mezitím proměnil, jako by zesílil, zmohutněl, zmohutněla ta podivnost až - hrůza.
Nejspíš za to může výlet, horko, to, jak jsme všichni nezvykle unavení a podráždění. Nebo jak přicházíme do údolí už za setmění, koruna hráze se nad stromy rýsuje proti světlému nebi temná, jako zeď hradu krutého pána. "Milujeme tě," mi zní jako šepot stvůr ve tmách, děsí mě ta intenzita, která s večerem jako by znovu sílila, a s ní podezření, nedůvěra, neuvěřitelnost. A jakási chladná cizost a úpornost.
A tak, přestože jsem stokrát unavenější než včera, do postele se mi nechce, dohaduju se s bráchou o pitomosti, dobírám si ho, až se ke mně otočí zády a nasadí ignor mód. Zkouším ještě počítat ovečky, ale nezabírá to, protože usnu, ještě než první přejde lávku.

Neděle

Slunečné poledne, lehátka rozestavená kolem pármetrového bazénu. Jek, vřískot a cákání, nekonečné vrzání děravé trampolíny. Z nedalekého hřiště nadšené hekání cvičitelky do chabých 120 bpm. Idylka jak má být. Nebo klasický otvírák hororu. Nikdo nic netuší, všechno se zdá tak obyčejné, jen hudba v podkresu a vy jako divák už víte. A to dělá hrůzu a chvění a zježené chloupky na rukou právě tak mrazivé. Protože zlo už je tady, už čeká, číhá, chladně lhostejné, protože si jisté, že svoje dostane. Protože není nikdo, kdo by jen tušil. Jen vy. Jen já. Sama. Naprosto ztuhlá a paralyzovaná...
Tak jestli jste to doteď nepochopili, tedy pěkně po lopatě: tohle je podivnost Karolíny K. Je divákem nekončícího hororu. Sama samotná vidí, co jiní ne, a to ji mrazí do morku kostí, to z ní dělá jediného člověka na planetě, trosečníka v davu výskajících slepců, kteří ani netuší, kolik neštěstí, katastrof, příšerných konců na ně čeká na každém kroku, za každým rohem, v každém novém úžasném vynálezu, každým dalším dnem úžasného pokroku. Vidí a slyší trávu růst, každý komár pro ni zví velikosti velblouda. Zatímco psychopat necítí strach vůbec, normální člověk normálně, Karolína ho cítí vždy, předem a s jistotou. Pohybuje se světem jako had - s rozeklaným jazykem představivosti neustále hmatajícím daleko před sebe - číhající na každé riziko, nebezpečí, zklamání, ohrožení, chybu, nehodu, které vždy, zákonitě a neodvolatelně přichází.
Nic není jen samo sebou, jen samo o sobě, všechno je nitkami příčin a následků spojené s mnohým a se vším a moje myšlenky a fantazie běhají jako příliš čilí pavoučci po sítích souvislostí všemi směry, a tak kde jedni vidí jen jeden obraz přítomnosti, Karolína vidí sto konců příšerných a tisíc příšernějších. Jako by se přítomnost kutálela labyrintem o nespočtu slepých uliček a jen naprosto nepochopitelně dokázala stále nacházet právě tu jedinou, která vede dál.
Stačí vzít foťák a stisknout spoušť. Copak to není hororový obrázek? Nahaté, výskající dětičky na pozadí šedočerné masy hráze - Karolína ví, co číhá za ní - před obzorem s obrovitými komíny jaderné elektrárny - Karolína ví, co se z nich snaží vydrat ven. Takže nedělní fotečka se před očima mění ve smrtelný zápas s přílivovou vlnou, kroutí se, černá a rozpadá v radioaktivním žáru definitivní exploze. Rozzlobení bohové, spoutaní Titáni, co dosud poslušně pekli lidem chléb jako rabínův Golem, se utrhli a žádají svoji platbu, své oběti. Protože bohové chtějí vždy oběti. A vždy je dostanou. Teď... nebo teď... nebo... A to mě sem moji rodičové přivezli jako do oázy bezpečí.
Ano, jsem hypersenzitivní, přecitlivělá, úzkostná, depresivní, jsem - onálepkovaná. Kruci, doprdele! A vy všichni nejste náhodou tupí, zmrtvělí, zparchantělí deprivanti s prokazatelným úbytkem hmoty mozkové v prefrontálních lalocích nebo úplně všude? Žáby pomalu vařený v nádorech měst, opíkaný pod zářivkama shopíků, restovaný randálem, flambovaný stresíkem, zpitomnělý povinnou zábavou a informačním overloadem?

Samozřejmě se ptám: Proč? A jsem sama překvapená, jak si někdy sama odpovídám - copak bys to chtěla jinak? Být jako oni? Slepá, hluchá, tupá, necitlivá? Jo, je to nepohodlný, ale kdoví, možná to stojí za to, že vidím. Že vidím to všechno. Protože je to prostě pravda. A nevidět pravdu není nic jinýho než lež.
Že kdybych neviděla to všechno zlé, přestala bych vidět i všechno ostatní, všechny barvy, odstíny, jemnosti, hloubky, přestala bych vnímat intenzitu všeho, gejzíry souvislostí, představ a obrazů.
Jenže, marná útěcha, pak to prostě neuneseš. Je toho moc. Moc pravdy nebo čehokoli, zatímco všichni kolem maj hlavy v písku a jen vesele kroutěj prdelema do rytmu a pokynů cvičitelky.
A tak Karolínku tu a tam přemůžou její vlastní fantazie, sestřelí ji, zmrazí, zaženou pod deku, kde se klepe, hystericky hyperventiluje a dusí sama sebe zároveň a modlí se, aby to dala dřív, než do ní nacpou prášky a udělají z ní zombíka. Nebo než to vzdá a udělá to samý sama a definitivně.
Dost možná je svým způsobem geniální. Ale pak je genialita vražedná.
Je takových víc? Kolik nás přežilo a přežije dost dlouho? Doufám, někde věřím, někde zoufale vím. Že to ne já jsem blázen. Že naopak všichni ostatní spí, sedí si na vedení a na uších, a proto mohou na diskotéku a bydlet ve městě, snášet a produkovat randál a smog a šílenství.
Uf! No teda! Přece jsem o sobě něco řekla. Něco víc než dost. Sorry!

Přidušení!!!!
Opět pocit přítomnosti - silnější
Další aktivity odloženy. David dokonce ani nebyl běhat. Dopotáceli jsme se na snídani, když už uklízeli, vyprosili z kuchařek zbytky (a nakonec jednu protekční marmeládu).
To zase ty sny. Dnes jsem žádné nechytila. Jen pocit. Přesně takhle jasný a zmatený zároveň. Zároveň se vidět zvenčí i zevnitř, svýma očima i cizíma. A závrať z toho, když to chceš pobrat za dne, obojí to zároveň stlačit k sobě, jak víš, že to tam ve snu bylo, ale ono to za světla nejde, přeskakuje to, přepíná, obrací se jako prádlo v pračce, jako perspektiva optického klamu. A přitom točení a převracení se takhle ze mně sype všechno. Jako špinavý prádlo z pračky, co se dostala do nějaké ještě větší pračky. Nechci, ale nedokážu to zadržet. Už se mi zase zavírají oči, to šumění a zurčení. Ječet nebo se zase zamotat do polštářů.

Pondělí
Exkurze do atomové elektrárny musela projít několika koly schvalování. David řekl, že ho nezajímá, jestli ségra jo nebo ne, vždyť nikam nemusí, ale on když už tu je... Máma na něj syčela, aby držel zobák, když jsem poblíž (asi dva metry) a ať je to ani nenapadne, a potom, že jsou úplně blbí, to nemohli říct, že jedou na motorky nebo do cukrárny na zmrzlinu? Táta, že nevidí problém, jasně, že tam spolu sjedou, i na motorky a do cukrárny. Fakt jsem se u toho bavila. Takže jsem řekla:
Ale já chci taky!
Páni, ti čuměli! No, jednak celej den jen s mámou by byl nad moje síly a druhak - zlu se má čelit tváří v tvář, ať víme, co nás čeká. Takže jsem ještě vykryla mámin hysterický atak. Jestli jsem se nezbláznila?! (Chápu, že nemůže zároveň rozumět sémantice i svojí dceří, ale s některými slovy nakládá příliš volně.) A že tohohle se ona účastnit nehodlá. Což odmítl táta, protože, co by se mnou jako sám dělal, kdybych se fakt zbláznila. No, zkrátím to: Byla jsem unešená. Tou strašnou věcí. Flekatejma, špinavejma věžema, co jsou jako barokní holky utažený do korzetů.

Nenechali nás sice nahlídnout do ohnivýho chřátnu Mordoru, ukazovali nám všechno na modelech a videoukázkách, ale na chvíli jsem skoro podlehla iluzi bezpečí. Všechno je jištěný takhle velkejma šroubama, jednou, dvakrát, třikrát, ono už nás to párkrát vyškolilo... Dokud nepřišlo na téma odpadu. Životnost reaktoru padesát let, životnost odpadu x tisíc let a úložiště stále není vyřešené. Cože? Na chvíli jsem byla fakt štronzo a brácha mě k další zastávce výkladu nenápadně poponesl. Zase jsem byla postavičkou v surrealistickém obraze, svět dostal dalíovsky pokřivené proporce a já munchovský výraz na mostě. To jako fakt? Sta tisíce let mrtvé země, za chvíli našeho "musíme"? Protože jsme museli hrát videohry, čučet na telku, vyrábět tuny plastů… a to nám přijde jako dobrej deal?
nejde o technicka reseni, ktra mohou byt temer dokonala a slouzit, ale o princip:

Žijeme na chviličku ve vypůjčeném čase, ale to není důvod k nářkům, ale k uzasu.
Jsem tu jen na chvíli, jsme tu jen z milosti všech těch obrovských sil, které se na chvíli smilovaly a nechaly nám nepatrně času, než nás zase rozdrtí, než se zase vrátí na své místo jako řeka do svého koryta. Na chvlíi nás nechávají žít v iluzi, že my vládneme jim, než si s lehkým úšklebkem zase vezmou všechno zpšt.

Náš svět je světem sváru, bohové byly v souladu naposled před jeho vznikem a budou zase až po jeho konci

Ale pak to povolilo. Nějaký závan snu. Milujeme tě.

Probudí ji dunivé rány. Vyjde ven před chatu, nikde nikdo, velký Měsíc nad hrází. Jen někde v pozadí si uvědomuje, že o sobě přemýšlí ve třetí osobě. Je to sen? Tak živý?Celým údolím zní dunivý zvuk. A teď je jasné, co je to za zvuk. Zvonění oceli o ocel. Ví, co to je - někdo nahoře přejíždí něčím kovovým po železných prutech zábradlí na koruně hráze. Včera to zkusila dřevěným klackem, ale nebylo to ono, představovala si, jak by to muselo znít, mít v ruce kus železa.
"Dun, dun, dun!" Zvuk ji rozechvívá až do kostí, zní celým údolím. Ale nahoře nikdo není. Celá koruna se jasně rýsuje proti Měsíci, je prázdná. Přesto rány zní dál, silněji, pořád silněji, uši mi zaléhají a to prázdno je o to prázdnější, hmatatelnější, větší.
"Přestaňte!" Běží k hrázi, chce ji umlčet, hmátnout po ní a umlčet ten zvuk jako struny kytary.
A jak běží k tomu velkému šedočernému železobetonovému zvířeti, ono jí roste před očima, zvedá se proti ní. A rozsvěcuje se. Záři. Bledým, přízračným světlem, jedovatě zeleným přísvitem.
Zastavila se.
To nesvítí zvíře, zvíře je průhledné! Hráz se nad ní zvedá jako stěna obřího akvária. Hmota působí stále skutečně, hmatatelně. Vnímá mocnou vrstvu, která ji odděluje od hlubiny tyčící se nad ní. Rozeznává praskliny, kterých si všimla za dne. Vidí stíny železných výztuží. Ale za nimi se vznášejí - lidé. Fosforeskující postavy plují natěsnané ode dna až k hladině jako ryby v plechovce, celá přehrada je jimi napěchovaná, cpou se jeden přes druhého, mačkají, strkají, pitvoří. Natahují k ní rozmáčené, rozteklé ruce, zadírají prsty do trhlin hráze a vzpírají se, jako by ji mohli holýma rukama rozthnout. A něco se snaží říct. Jí. Přímo jí se snaží všichni ti ubozí, příšerní něco říct. Lákají ji mezi sebe, nebo odhánějí? Varují ji? Děsí? Žádají? Možná to všechno zároveň. Možná se to všechno skládá v jediné: Tady ne!

Jaktože tady ne - tam ano, mohli by ukazovat k jeskyni.

Jsem posedlá! Jsem bláznivá. Vidím, co není. Vidím zmar a smrt, kam se podívám.
Chci se vrátit, ale když se otočím, stojí tam Ony.

Úterý
Nový správce je muž na svém místě. Buran z buranova. Chlapík bodrý, až se vám lepí triko na záda, který má zároveň na čele napsané, že jste mu u prdele vy i celý kemp. Ale máma je nepochopitelně odhodlaná. Dotáhla ho do chatky, aby zkontroloval podezřelé zvuky z pojistné skříně, uhnala ho o půjčení sekerky a suchého lihu na podpal, vetřela se k němu u stolu při večeri i snídani. Člověk by si skoro řekl, že za tím něco je. Tedy kdyby neviděl ten soustředěný výraz v jejích očích. Takže za tím něco muselo být! Ale ne to, co by si možná chlapík mohl namýšlet, když přece jen povolil a na jeho brunátné tváři se dokonce na okamžik spontánního smíchu objevil stín přítažlivého mladíka, jakým možná kdysi býval.
Sedím opodál zamaskovaná displejem mobilu a natahuju uši jako špionážní satelity.
"No, kdepak, jak, řikám, tělo se nikdyvá nenašlo. No a všem bylo jasný, že v tom má starej Kárl - bejvalej správce prsty. Von se s tím frajírkem chytil rovnou tady před lidma. Mladej byl ten pokrokář, celej pro atom, že to bez něj jako nepůjde, že lidí bude víc a budou víc potřebovat a že jediná cesta je osídlit Měsíc a Mars a takový pitomosti, a to že bez atomu ani náhodou.
Starej na něho ječel, že lidi jsou jako kobylky, a že jim nebudou stačit ani všechny planety ve vesmíru. A taky jestli jsou na Měsíci lesy a řeky a jestli se tam dá sedět u ohně a povalit holku do trávy. A mladej, chytrej jak rádio, že vidíte - taky myslíte akorát na rozmnožování. A to se myslím starýmu zatmělo před očima - on totiž žádný děti neměl.
No a pak starýho slyšeli, jak mu hrozí, že ho zabije. On teda pak tvrdil, že ho varoval, že se zabije kvůlivá těm vylomeninám, co předváděl před holkama. No popravdě, byl mladej číslo, vyváděl stojky na zábradlí hráze a hopsal po skalách nad řekou bez lana. No, ale tomu se věřit dalo, a taky nemuselo. Starej už tehdá pil jak duha a nerudnej byl na každýho, kolikrát měl v ruce klacek, to si lidi dobře pamatovali. Takže, když tvrdil, že viděl partu, jak jdou skákat do přehrady, nevěřili mu to ani trochu. Ale, jak řikám, ta mrtvola, co by byla potřeba, se nikdy nenašla. Potapěči pročesávali přehradu, ale nic. Takže ta policie neměla důkaz a nemohli ho to, prostě zabásnout.
Jenže na to lidi nedali, u lidí skončil. Tak se ještě dva roky statečně upíjel v tom svým kamrlíku, a pak se na to vy..., no vykašlal a zhoupnul se takhle rovnou z hráze dólů. Bylo ho vidět hezky z dálky, zespod se tam rýsoval proti nebi. Teda já u toho nebyl, ale jak to říkali ti, co to zažili. Že se ho báli odříznout, protože by jim spad z tý vejšky dolů do nezamrzlý vody u hráze - a to by ho to vcuclo rovnou do turbíny, jak do mixéru. A ani vytáhnout nešel, báli se, že mu tu hlavu utrhnou a provaz zmrzl na kost a hrozilo, že se zlomí jako rampouch. Tak tam visel půl dne, než se sem dohrabali hasiči, slunko už za ním začalo romanticky zapadat. No nechtěl bych bejt ten, co se musel objímat s oběšencem, aby ho dostali nahóru."
Kdo by byl řekl tolik vypravěčského talentu a vcítění do burana! Možná bych neměla bych být tak hnusná na lidi, co neznám. Ale ještě není konec, vypravěč se nadechuje doufám k historií celé a úplné. Jen sleduju mámu, že ona o ni už viditelně nestojí. Zírá kamsi do neznáma celá zkoprnělá, ztuhlá, všechna její roztomilost je pryč. Jako by jí celý obličej jí nahradily obrovské, vyděšením prázdné oči. Zatrne mi trochu, ale v tu chvíli mě víc zajímá historka a dívám se na správce, jestli ho mámin výraz nezarazí. Naštěstí tu nesedí jen ona, všichni, co jim chybí televizní chrlení katastrof a mrtvol, pozorně naslouchají.
"Vono se to stejně všechno seběhlo kvůli tý elektrárně, kvůli tý atomový vobludě, jak jí říkal. Von totiž starej Karel pamatoval tohle údolí ještě před přehradou, ještě co tam byla trampská osada a tak, a dost ho vzalo, jak to všechno skončilo na dně. A to sám na tý hrázi dělal předáka! Dostavěli ji v osmasedmdesátým, je to napsaný na tý ceduli dole u paty. Pak nějakej čas dělal i v samotný elektrárně, říkalo se, že snad prej přímo na velíně. Vzal si holku, co se s ní poznal v tý zaplavený osadě. Hotová romantika. Jenže romantiku vzala voda a holka chtěla prachy a rodinu. Takže dělal, co uměl. Ale bylo to jenom z musu a ta hořkost mu užírala mozek.  Až tu jeho lásku to hudrování na vobludu, co je živila, nakrklo dočista a dala starýmu - teda tehdá ještě mladýmu Karlovi, košem. No, nikdo se nedivil, byl tím svým malováním katastrof fakt votravnej.
Pak na čas zmizel, ale pár let na to byl zase zpátky. Asi se tý hořkosti nemoh pustit a ještě ji tu každej den přiživoval koukáním na vobludu a chlastem. Vlastně by se dalo říct, že ho ta elektrárna dočista zabila."
Howg. A mrazení za krkem. Je libo do kafe pár kostek cizího neštěstí? Pikantní příchuť posranýho života?
Máma je pryč a já si ani nevšimla, kdy zmizela. Ale jsem toho příběhu plná jako nějakýho filmu v třidéčku, že je mi to jedno. A pak za oknem zase zahlídnu toho kluka. Jakýho? Prostě kluka a to musí říkat všechno - že se o něm zmiňuju. Že jako stojí za to, teda. Že splňuje estetický kritéria a tak.
Vyjdu ven, ale kluk uz tam nestojí. Zahlédnu ho mezi lidmi u ohniště u stromů, ale když tam dojdu, není tam a zdá se mi, že na mě mává zpod lamp od chatek. Ale ani tam ho nenajdu. Mám halušky? To jsem měla za to, že ještě dokážu rozlišit představy od toho, co vidím.

Máma přišla otřesená.
"To je nesmysl! To by Karel neudělal!"
"Co o tom Karlovi tak víš?! Vidělas ho jeden večer!"
Pohádali se.
Máma mě nevnímala...
Milujeme tě...
Kdo jste?
My se nebráníme
bereme to jak to je
bereme tě jak to je
Pojď s námi!
Co jste zač?
My nevzdorujeme, my souhlasíme.
S čím souhlasíte?
Špatně to skončí, jó, špatně, tak se nebraň, nebraň se.
Sladké uvolnění, spočinutí, pocit, že jsem mezi svými, tam, kam odjakživa patřím. Pak ale mihnutí na okraji zorného pole, vyrušení. Kruci, to byl ten kluk, co tu dělá? Konečne ho... a nečekana vlna vzteku: sem patříš! Polekaně jsem se... nadechla. Au! Celou dobu jsem nedýchala! Plíce se bolestivě roztáhnou, nádech zachrčí v hrdle, rozkašlu se a tím probudim. Pocit dušení však neprestává. Jsem zamotaná v povlaku polštáře a rvu se z něho ven. Kdy jsem usnula? Neprobudila jsem bráchu? Brácho! A vydešená koukám v měsíčním svetle, jak má omotané cípy polštáře kolem krku a neuvěřitelně přihlouple se usmívá.

Kdo jsou oni? Nebo ony? Musím na to přijít! Kdo tě milujeme? Kdo jste?! Mumlala si tu otázku a soustředila se na ni vší silou, zatímco usínala.

tohle az pozdeji: Šlo to špatně, protože příkrývku měla pevně srulovanou a převázanou provázkem, zastrčenou daleko pod postelí.

Tentokrát věděla, že je to sen. Stála na břehu poloprázdné přehrady, všechno vypadalo reálně, až moc. Vjemy byly intenzivní - jako by se na všechno dívala ohromnou lupou, která navíc zvýrazňovala tvary i barvy, dokonce i zvuky. Byla noc, a přestože nesvítil Měsíc, viděla jasně. A přestože muselo být hluboko po půlnoci, cvrčci stále naplňovali vzduch koncertem ze všech stran. Nikde nikoho neviděla. Bylo to příjemné. Oddechla si. Nikdo po ní nich nechce, nic nemusí. Jen si tak být, položit se do toho pocitu, jako do peřin, jako při usínání. Usnout ve snu. To bylo divné.
Co tu dělá? Proč je vlastně tady? Tak daleko od chaty?

Přehrada je jen vedlejší, důležitá je elektrárna...

To ji probralo. Právě proto je tu, protože je to daleko od chaty. Kde všichni spí a kde… otřáslo jí. Musí zpátky, rychle zpátky!
Běžela. I běh vnímala jako pod lupou. Dokonce zpomaleně. Jak těžce dýchá, jak se jí nedostává dechu, bolí plíce, píchá v boku, jak bolest sílí a síly ubývají, jak ji marnost zaplavuje. Znovu měla chuť usnout, tentokrát přímo padnout do mdlob, do bezvědomí. Ale znovu ji to vyburcovalo.
Je přece ve snu, stačí si přát. Zoufale se soustředila, zavírala oči, představovala si samu sebe zpátky v chatě, snažila si vybavit pokoj, detaily, suky v dřevěném ostění....
A byla tam.
A dívala se, jak na mámě sedí ona sama. Ta ona se po ní otočila a překvapením zle prskla. Přikrčila se. Máma spala, vůbec nevypadala, že by ji měly prsty šátrající po tváři a po krku probudit.
"Milujeme mámu, moc milujeme mámu," zaskřehotala ta jiná ona, "protože je to máma. Ema má mámu, máma má krávu, kráva je Klára, Klára je kráva, milujeme jazykolamy, mámu jazykem zlámu, mámu musíme milovat, protože má raději bratra, protože ví, co ze mě bude, až vyrostu, protože žárlí na moje prsa a nemůže vystát, když si vezmu triko s výstřihem, protože nesnáší, když si povídám s tátou, protože si se mnou povídá raději než s ní, protože se jí nemůžu zeptat na vůbec nic. Běž za tátou, nemám čas, na to máš dost času, zase mě vy dva pomlouváte?"
Ta druhá ona políbí mámu jemně na čelo, a pak se vší silou zapře do cípů polštáře, které ji mezi tím omotala kolem krku.
"Moc tě milujeme, maminko. Protože jsi taková kráva, Jak bych mohla být já jiná?"
Pohled mi sklouzne na tátu.
Tahle já má flitrované triko s výstřihem a bez podprsenky. Sedí na něm a přitom téměř dětsky švitoří.
"Milujeme tatínka, tak moc milujeme tatínka, když kšičí na naši maminku, když ji bouchne a když nám pak pláše a žíká, še to myslí dobše a pošilhává nám do výstžihu. Moc ho milujeme, je takový hodný slaboch, takový ubohý sráč..."
Konečně jí došel hlas.
"Ne!!!" Ječím dokud mám dech.
Pohled lupy se rozšířil, najednou vídím celý pokoj.
Tři její odporné já sedí na spících rodičích a bratrovi a smějí se na ni promodralými rty.
A kde je..., kde jsem...
Otočila se prudce a chytila se přitom za krk. Docházel jí dech.
I tam seděla. Ona sama, na sobě.
Hnusnější, šedivá, tichá, jen se na ni dívala.
Nemusela nic říkat. Sama věděla, co říká, co si myslí. Sama cítila všechen odpor a nenávist ke všemu a ke všem. A nejvíc k sobě. Cítila ho v břiše, v podbřišku, v krku, v hlavě, v očích, zahlcoval ji, dusil. Dusila sama sebe, šedivě fialovými prsty.
"Tebe milujeme ze všeho nejvíc, ty malá couro," promluvily tři její já, zatímco to šedivé stále mlčelo.
"Na každém vidíš jenom chyby, na všem najdeš něco špatného, nic ti není dost dobré, myslíš, že jsi sama dokonalá, kdo tě bude takovou chtít? Na nikom nenecháš nit suchou. Myslíš, že jsi nejchytřejší? Že to nikoho nenapadlo? Že na to nejsou jiný povolaný hlavy? Ty ubožačko, ty nulo, ty nudná, ošklivá cuchtičko!"
Stačila si sama. Ta druhá ona ani nemusela otevřít ústa. Jen se hloupě a zároveň vychytrale usmívala a utahovala cípy kolem jejího krku.
Ta druhá se pohnula. Lekla se něčeho, klukovské kštice venku za oknem. Kukátko úzkého průzoru snu se zachvělo, až jsem se málem ztratila ze zorného pole. To mě probralo.
To není ona.
Ona není ona.
Já nejsem ona!
Zatím ony notovaly společně: "My jsme ty, my jsme já, vidíš, už se vidíš, už se poznáváš? Tak jen řekni ano, řekni nám ano, sobě chceš říct ano, ano, ano, já hnusná, já odporná, sladkohnusná... zacyklené smyčky myšlenek. Padá tunelem, tunel ji drží, drtí, nepouští.

KLUK!!!!!!!

Protože ti připomínám, jaká jsi sama děvka

"Hele, četla jsem, že jsme tak zblblý, že nedokážeme usnout bez přikrývky. Co kdybysme dnes dali challenge usínání na boso?" To byl chabej pokus. Takže jsem všechny přikrývky vynesla ven, jako vyvětrat a tam jsem je pořádně prolila vodou, aby nestihly uschnout. Dostala jsem hezky vynadáno do pitomců a musela pro nový na recepci. Samozřejmě měly ty samý nepochopitelný cípy. Není to proti nějakýmu zákonu nebo směrnici?

Středa
Kluk se díval přímo na ni. Dokonce jí něco ukazoval.
"Co? Já? Co já?"
Ukazoval na ni, a pak kroutil rukou i hlavou.
"Já ne?" To gesto bylo docela jednoznačné.
"Co já ne?"

Běžela jsem za ním stále nahoru proti proudu. Tady už měla být hráz, ale byla tu velká hromada kamení v proudu. Takže jsem zase ve snu! Cukla jsem sebou. Na nejvyšším kamenu stála ona. Ona já. Jedna ta ze snu. Dívala se na mě, strašidelně bledá s temnými kruhy pod očima. Ztuhla jsem, ale z ní žádná hrozba nešla. Jen stála a dívala se, pozorně, ale klidně. Údolí pokračovalo dál, nádherné skály se vznášely nad korunami na strmých stráních. Řeka běžela v peřejích a stezka se vinula podél ní. A kus nad ní stála další já. A další. Všechny stejně pozorné a tiché. Udělala jsem opatrný krok,    ještě jeden. A ony mě jen dál sledovaly. Rozběhla jsem se dohnat kluka. Tam, kde se měl vznášet dým z chladících věží, vinul se úzký proužek dýmu z táborového ohně.
Tam si všimne jeskyně ve skále - upozorní ji to na to, co viděla v elektrárně na fotografii.

"Tati!"
"Holčičko! Nemohl jsem to vydržet, nemohl!"
"Já ti rozumím, tati."
"Ne, ty mi nesmíš rozumět! Ty to musíš vydržet. Já myslel, že jsem špatnej, že jsem nemocnej, bláznivej, ale ne - to celej svět je bláznivej - a jenom tak může vůbec existovat. Protože, kdyby měl bejt svět rozumnej, musel by skončit zrovna v tý chvíli, kdy začal…
A kdybych věděl, že v něm mám tebe, kdybych to věděl… já to tušil, celým tělem jsem cejtil, že mi něco strašlivě chybí, ale nevěděl jsem co, nevěděl."
"Tati, chybíš mi! Já vždycky věděla, že je všechno jinak. Kdybys tam byl…"
"Nezlob se na mě, já nevěděl, ale teď už vím. A nezlob se na ně - buď ráda, že je máš. Kdyby jsme byli spolu, padalo to by to na nás společně dvojnásob, byli bysme pryč už oba. Takhle tě možná ochránili."
"Ale proc? Já už nechci!"
"Nemusíš. Ale můžeš. Můžeš to naše prokletí použít jako dar. Tak jako jsi našla mě.

To nebylo kvůli tomu, Karolínko. Možná to byla poslední kapka, ale docela malá, proti tomu poháru za celý život. Naplnil se jako přehrada, která zaplavila naše údolí, jako ta jedovatá příšera, která nás vyhnala z domů.
Víš, my si vůbec neuvědomujeme vlastní aroganci. Z toho, že něco dokážeme, vyvozujeme automaticky, že můžeme. Ale jestliže dokážeme zničit celou planetu, znamená to, že můžeme? Že máme?
Jak by to mohl být dar, tati?
Protože i my jsme bohové, Karolíno. A bohové musí bojovat. A víš, kdo byla největší bohyně války? Nebyl to divoký Árés, byla to Athéna, která je zároveň bohyně moudrosti. Bojovala tak, že její války byly předem vyhrané, a pak byly bitvy zbytečné. Viděla daleko dopředu. Jako ty.
Nebo dozadu, jako teď.
Byla ve mně ještě jiskřička naděje, když jsem uviděl tvoji mámu. A ta jiskřička jsi ty.

A tvůj táta je dobrej chlap.
Já vím, tati. Děkuju. Za všechno. Za tohle údolí, za tenhle sen.
A sen se nerozplynul, abych se šťastně probudila rovnou ve své posteli. Musela jsem po svých zpátky celou tu cestu a čas se přitom vracel zpátky na svoje místo, takže přehrada rostla, jak jsem se k ní blížila, voda stoupala (nenapouští se přehrada, až je hotová?), takže jsem se brodila, pak topila, pak se prodírala pod hladinou, kde se vznášely temné stíny temné umírajících stromů, kolem kterých se rozsvěcovaly zelenkavě zářící obrysy nešťastných duší a ze stínů mě pozorovala moje já, jejichž netečnost byla teď ještě netečnější, doslova vřískající nevyřčenými významy.
"Já vás taky miluju," jen jsem si pomyslela a ony všechny jen tak náhodou naráz líně mrkly.
A já se probudila rovnou ve své posteli.

"Mám tě ráda, táto."
"Odkdy říkáš tátovi táto?"
"Jsem ráda, že jste mě sem vzali."
To je zarazilo.
"Na čem zase jedeš, Adélice? Co to žvaníš."
"Jen tak mám dobrou náladu. Potkala jsem tu někoho fakt fantastickýho, víš, půlbrácho."
Usmála jsem se na něho, a potom i na zkoprnělou mámu.
"Vezmu si ňáký normálcký triko a můžeme na ty ryby, táto."

Když jde zpět stojí tam Ony. Mlčky přichází k ní. Objímám je. A ony se ztrácí. Ve mně.

Čtvrtek - Brácho, pomoc - vím, že není moje

Desc:

Čtvrtek
"Něco bych od tebe potřebovala, brácho." Převyprávěla jsem mu to celý. V hutný a výstižný zkratce, jen bez hororovejch příkras snovejch čísel. Ani jednou neřekl, že jsem úplně pitomá. Neřekl dokonce ani "hustý". Zvedl spadlou bradu a řekl:
"Konečně něco, co dává smysl!" A já překvapeně zažila, jak to vypadá, když vás "zalije náhlý nával lásky". Já mám snad fakt bráchu. Rozmrkala a rozdýchala jsem prudkou potřebu toho půlcizince obejmout, ale on už se zase řítil vpřed. Takže ani ne hodinu na to, sotva padla tma, jsem viseli metr nad temnou vodou v zakázaný oblasti hned vedle hráze. Před náma ale nebyla žádná jeskyně, ale stěna bláta smíchaného s větvemi, ztvrdlého sluncem s vůní pravé chcíplé ryby. Měli jsme sekeru, polní lopatku, kovovou lopatku na smetí a hliníkovou lopatu na popel.
Pustili jsme se do toho beze slova, ale už po hodině, ještě před půlnocí jsem se plížila zpátky do kempu se zoufalou myšlenkou.

Vždycky jsi byla taková. A já měl vždycky pocit, že jsi se mnou omylem, že ses jen zapomněla a v zástupu těch, co tě chtěli ses zastavila u mě.
Musel jsi pak nenávidět.
Nenáviděl jsem tě vždycky. Za tu sebejistotu, krásu, vyzývavost. A proto jsem tě miloval. Možná je pro mě láska a nenávist totéž.

Jo, přesně tak, zoufalství dosáhlo toho správnýho stupně. Plížím se o pomoc, ale je jasný ke komu. Mámu z toho musím vynechat. Mám jasnou představu, že takovejhle hysterák by zastínil i vybuchlou atomovou obludu.
Sedí ještě venku u ohniště, jen tmavé stíny, světélka dvou cigaret. Táta kouří? Přikrčím se za chatou. Něco se děje.
"Věděl jsem, že mu je posíláš. Ty PFka, co jsi vždycky tak usilovně aranžovala. Abychom tam byli všichni..." Mluví tiše, stejně to ale drnčí napětím.
"Ale on to nevěděl. Celou dobu to nevěděl. Nikdy..." Máma prosí? Táta se uchechtne, ale pak pohodí hlavou.
"Chudák chlap."
Dlouhé ticho. Pak znovu slabý mámin hlas: "Jestli je pravda to s tím klukem, tak je lepší, když se to nikdy nedozví."
"Měla by to vědět!" Náhlé prohlášení. Máma ani nemukne. Brní mě noha, neopovažuji se pohnout.
"Proč jsi nic..." začne máma z jiné strany. Divím se její odvaze, nebo hlouposti. Tátovo mlčení je hlasité.
"David je snad můj, ne?" řekne přece.
"Jistě, ano, přece si nemyslíš..." matka zmlkne.
"Chtěl jsem tě i tak!" Věta jako seknutí, pak světélko cigarety, ticho.
"Líbilo se mi, jaká jsi..." zaváhá.
"Jen to řekni, klidně to řekni, jaká jsem děvka," známý stín hysterie v hlase, ale táta pokračuje klidně, jako zasněně.
"Jo, to mě rajcovalo. Že mě taková ženská chce, takový boky, takový všechno... když může každýho..."
"Ale já tě..."
"Nic neříkej, je to promlčený."
"Není, Richarde."
"I kdyby nebylo, tak je. Pro mě jo. Pro Kláru ne, ale pro mě jo. Půjdu se projít."
"Teď v noci? Dobře. Víš, co půjdu už spát." Máma se rychle zvedla.
"Dobrou noc."
"Dobrou..." Kolik se z přání dobré noci dá vyčíst? Já ale musím spěchat. Máma za okamžik zjistí, že nejsme v postelích.
Tak tedy noc nečekané upřímnosti. Jak vyčistit stůl buldozerem. Naštěstí právě teď stačí jedna věta:
"Tati, já to vím."
Dým stoupá z krátké cigarety, kterou přede mnou ani neschovává. Vypadá jako voják v zákopech první světové v přestávce mezi dělostřeleckou.
Chvíle zkoncentrovaného dramatu. Víc ale nemáme.
"Vím, kde by mohlo být tělo toho kluka. Zjistila jsem... no, to je na dlouho, prosím, věř mi. Snažíme se to s Davidem prokopat, ale nedáme to. Hodila by se nám pomoc."
Voják potáhne z neviditelného zbytku cigarety a cvrkne ho do ohniště.
"Kde to je? Co máte za nářadí?"

Pátek - Já vás taky

Desc:

Pátek
A tak nás kemp našel ráno spící na karimatkách kolem ohniště, zablácené a smradlavé ještě navlečené do sedáků.
A byl to táta, co se zvedl a řekl:
"Moje holka není dcera žádnýho vraha!" A v ruce držel opravdovej kus člověčí čelisti. Ten kluk musel být fakt hezoun. A všichni čuměli a máma brečela. a já, takže nevím, jestli ne všichni.
Lidský ostatky můžou fakt uzdravovat.

POLICIE, našly třeba jen botu - a ona ví, že je klukova. Nebo radši něco jinýho, aby to bylo průkaznější
Tak jen pro pořádek na závěr - můj táta není můj táta, takže čistě technicky bych ho svádět mohla, ale nebudu. Je totiž fakt fantastickej! Já jsem sice pravděpodobně děvka jako máma, ale chlapům se to zdá se líbí, a já tak můžu doufat v trochu zdravý protiváhy k mý fantasmagorický povaze. Prostě vyvážit velkou palici přiměřeně velkou zadnicí. A máme s mámou tak nějak blíž k sobě. Ty vole, a brácha už zase čumí do mobilu!
"Neser, Katko, čtu si o tobě, půlségra, tvejch patnáct minut slávy udeřilo!"
No a tak jo. A spát jsem šla klidně. Víte, holky moje, já vás taky miluju. Moc.